Liga spravedlnosti Zacka Snydera

Podobně medializovaný a očekávaný režisérský sestřih kinematografie pravděpodobně nepamatuje a výsledný čtyřhodinový kolos vypovídá minimálně o dvou věcech - jak moc se sám Snyder styděl za původní a hojně kritizovanou Ligu spravedlnosti a jak se své zmrzačené dílo snažil resuscitovat s výmluvným dojmem, že každá změna musí být k lepšímu. Naprostá volnost a nezkrotná iniciativa jediného filmaře vyústily ve zvláštní zkoušku divácké trpělivosti, jejíž meze se mohou lišit i v závislosti na tom, jak jste ochotni přijmout, že každá změna je opravdu k lepšímu. Pokud jste však, podobně jako já, takovým příměrem nedotčeni a nemáte k dané látce nijak vášnivý vztah, s velkou pravděpodobností vám ta nesourodá megalománie rychle přeroste přes hlavu a trápit se s ní budete třeba i natřikrát.

Nemluvě o tom, že akční finále je mnohem lépe v rámci struktury vystavěné. Snad jen některé triky drhnou, ale nejde o nic, co by vyloženě kazilo celkový dojem (a v rámci vyvážení je třeba zmínit podstatně podařenější soundtrack). Málokdy se povede, aby s velkým očekáváním přišel tak velký film, který své nemalé ambice nakonec ustojí.