Velké štěstí, že v rozporu s původním plánem nešel Vánoční příběh do kin už loni, kdy by vypadal jako dvojče tehdejší premiéry Přání Ježíškovi. Kdežto letos má ve výrobě adventní nálady ring volný. Pár odlišností mezi oběma snímky se najde. Na rozdíl od Přání Ježíškovi natočeného podle polské předlohy představuje Vánoční příběh čistě domácí originál, na jehož scénáři se vedle režisérky Ireny Pavláskové podíleli Rudolf Merkner a Marek Matoušek.
Na druhou stranu je třeba ocenit, že se Pavlásková rozhodla sázet na charisma herců a nechala je hrát, co umějí, namísto toho, aby všechny zúčastněné tlačila do trapně sexistických či prvoplánově oplzlých vtipů. Jak smutné, že je absenci toxických vztahových vzorců a samozřejmého šovinismu potřeba ocenit, ale bohužel to stále nebývá standardem, spíše naopak.
Jedná se přesně o ten druh filmu, který pravděpodobně ustojí celá rodina do posledního člena. Snímek je optimistickou podívanou, místy i zábavnou a vtipnou. Navíc obsahuje dvě hlavní přísady, díky nimž se všichni kritici můžou jít bodnout – Vánoce a lásku.
Vánoční příběh je přesně takový, jaký chtěl být. Na to je Pavlásková dostatečně zručná režisérka. Ona i další tvůrci se navíc pyšní zaklínadlem dne, totiž „dopřát lidem v dnešní těžké době něco zábavného a pozitivního, co zdůrazní lásku, pohodu a rodinu“. A to se počítá.
Na rozdíl od zmíněné Lásky nebeské ovšem u Vánočního příběhu nikdy vyloženě neteče gejzír emocí, především i proto, že jsou linky Vánočního příběhu do velké míry skutečně primitivní a nekomplikované. I když je Láska nebeská mnohými vnímána jako jedna z ultimátních romantických komedií všech dob, ani ona to s odstupem času neměla lehké a stala se terčem mnoha negativnějších názorů.
