Hvězdná pěchota, Twin Peaks i Klub rváčů. Finanční propadáky devadesátek, které vyrostly v kulty

Nedávno zesnulý David Lynch nikdy nebyl čistě komerčním autorem a jeho největší projekt, adaptace knižní klasiky Duna Franka Herberta, odešla se smíšenými reakcemi. Režisér Sloního muže a Modrého sametu, jenž na rozpoznatelné hollywoodské tradice v čele s Čarodějem ze země Oz věšel příběhy na pomezí snové, artové a hyperrealistické dikce, začátkem devadesátých let renovoval televizi svým mysteriózním Městečkem Twin Peaks. Od filmového zpracování se očekávalo vyvrcholení nejasně zakončeného seriálu, ale Lynch si místo toho s obecenstvem zase jednou pohrál.

Ohni se mnou pojď slouží jako prequel k milovanému pořadu a zaměřuje se na posledních sedm dní v životě Laury Palmer (Sheryl Lee), vysokoškolské královny ročníku zmítané traumatem a rostoucí hrozbou. Agenti FBI do toho vyšetřují odlišný případ vraždy a kolem aktérů se utahuje nadpřirozená smyčka, která publikum, žádající odpovědi, především frustrovala. „David Lynch zmizel tak hluboko ve své vlastní zadnici, že nemám nejmenší chuť vidět další jeho film, dokud neuslyším něco jiného,” vystihl tehdy převažující názor Quentin Tarantino.

Film v zámoří vydělal nuzné čtyři miliony dolarů, což ale jeho popkulturní význam nepohřbilo. Lynch si posléze pojistil unikátní status mysteriózními perlami Lost Highway a Mulholland Drive a filmové Twin Peaks v lidech po reprízách uzrálo. Simpsonovi z něj částečně obšlehli koncept známé epizody Kdo postřelil pana Burnse 2 a fiktivní město s nejlepší kávou z něj načerpalo důležitou mytologii, odrážející se také v televizním comebacku Twin Peaks: The Return.

Raný snímek nezávislého režiséra Richarda Linklatera zpětně oceňujeme pro první Alright! Matthewa McCounaugheyho či nakažlivou retro atmosféru, která se nese na skvostném soundtracku, jenž si bezpochyby vyžádal značnou část střídmého rozpočtu. Volné vyprávění bez výrazného cliffhangeru sleduje partu středoškoláků v průběhu posledního školního dne roku 1976. Drobné výtržnosti, úsměvné šikanování bažantů (mlaďoučký Ben Affleck ve své možná nejzábavnější roli nahání prváky, aby jim zmaloval zadek prknem), směřování na velkou párty a hledání první lásky je doprovázeno skvostnou rockovou muzikou, jíž dominují Alice Cooper, Deep Purple, Aerosmith, War, Foghat, Bob Dylan, Black Sabbath, Nazareth, Sweet, ZZ Top nebo Kiss.

Zatímco dnes lze hovořit o snímku s bezmála hvězdným zázemím (Linklater stojí za trilogií Před úsvitem, dva zmíněné herce netřeba představovat), Omámení a zmatení nemělo v době uvedení pro pádný marketing žádnou opěru. V USA lidé utratili osm milionů dolarů, což i při nízkém šestimilionovém rozpočtu na díru do světa nestačilo. Kritici ale epizodický příběh o dospívání ocenili a díky kabelovce či VHS si našel cestu také k publiku. Linklater, jenž loni na Netflixu uvedl chválenou komedii Hit Man, roku 2016 natočil nepřímé pokračování Everybody Wants Some a pohrává si s myšlenkou na třetí díl. Omámení a zmatení se zpětně považuje za podobně hodnotnou rekonstrukci mladistvé nejistoty v éře nepříliš vzdálené jako oscarové Poslední filmové představení z roku 1971.

Odlehčený příběh fiktivního akčního hrdiny Jacka Slatera, který se s pomocí malého chlapce dostane do skutečného světa, měl být jednoznačným hitem. Režisér John McTiernan, stojící za okamžitými klasikami jako Predátor a Smrtonosná past, dostal k dispozici 85 milionů dolarů. Šlo tedy o jeden z nejdražších snímků té doby v čele s populárním Arnoldem Schwarzeneggerem, jenž se stále vyhříval na enormním úspěchu druhého Terminátora. Různorodé faktory se ale přihlásily o slovo ve zničující souhře.

Jen týden před Posledním akčním hrdinou totiž do kin vlétl Jurský park, který si z nich nakonec odnesl více než miliardu. Zarážející je, že rozpočet Spielbergova megahitu byl o 22 milionů dolarů menší než v případě McTiernanova akčňáku, z něhož se vyklubal propadák. Kritici vyjadřovali zklamání, celosvětové tržby v hodnotě 137 milionů dolarů byly nedostačující a zisky z Ameriky, které se zastavily na 50 milionech, byly na podobný velkofilm vyloženě tristní.

Schwarzeneggera takové přijetí zasáhlo. „Když vyšel Poslední akční hrdina, byl jsem po Terminátorovi 2 na vrcholu. Měl jsem celosvětově nejúspěšnější film roku, nedokážu ani popsat, jak moc mě ty negativní recenze rozhodily. Člověka to bolí. Zasáhne vás to emočně. Bylo to pro mě osobně ponižující. Týdny jsem nechtěl nikoho vidět. Ale musíte nějak fungovat,“ prozradil v třídílném dokumentu Arnold od Netflixu. Zpětně si všímal i možných politických důvodů. „Zabili ho dřív, než ho kdokoli viděl. Byl to doslova politický útok, protože jsem vedl kampaň za bývalého prezidenta George Bushe, ale vyhrál Bill Clinton. Poslední akční hrdina byl skvělý – nebyl fantastický, ale nebyl ani doceněný. Teď ho vidí čím dál víc lidí a říkají, že ho milují. Mám z toho radost. Chodí mi tantiémy, takže vím, že je to pravda. Nakonec ten film vydělal, to je pro mě vždycky důležitá věc. Protože o tom je showbyznys, ne?“

Režisér skandálního, ale nesmírně chváleného Základního instinktu Paul Verhoeven si v polovině 90. let přichystal další odvážný film s erotickou náplní. Showgirls kinech okupovaly shodnou sezónu jako Scorseseho Casino, které představilo násilný a stylový kaleidoskop magie za oponou nablýskaného žetonového království. Verhoeven se však rozhodl zaměřit na nižší a méně privilegovanou vrstvu lasvegaského pohostinství, jejíž pracovní náplň se soustředí kolem striptýzové tyče a dress code žádá sejmutí podprsenek a vůbec každé formální látky pro větší část provokativních scén.

Verhoeven sice s erotickou provokativností uměl zacházet a rozhodně neplánoval natočit podřadný škvár, ale soudobé přijetí mu jakýkoli lepší výsledek nepřiznalo. Showgirls lidé odmítli jako stupidní a samoúčelný kýč plný nahoty a sexu, v kinech si film za 45 milionů dolarů přivodil klinickou smrt, když vydělal sotva polovinu. Zlaté maliny jej navíc poctily rekordním počtem třinácti nominací v různých kategoriích o nejhorší filmy roku.

Showgirls nicméně zvládly zažehnout šeptandu o unikátním díle a vydání na VHS přineslo zisk kompenzující selhání v kinech. Odhalení Berkley, Giny Gershon či Kyla MacLachlana se stalo kultovním artiklem stejně jako řada scén, do nichž režisér vnesl nespornou kvalitu či progresivní genderové a LGBTQ+ motivy.

Scénář z pera Jamese Camerona kombinuje kyberpunkové prvky s noirovou detektivkou, dystopickou vizí budoucnosti a kritiky policejního násilí, rasismu a médií. Děj se odehrává v Los Angeles těsně před přelomem milénia, v roce 1999, kdy společnost sužují nepokoje a násilí. Hlavním hrdinou je Lenny Nero (Ralph Fiennes), bývalý policista, který se živí jako překupník nelegálních nahrávek z technologie SQUID. Tato technologie umožňuje lidem zaznamenávat a znovu prožívat vzpomínky a smyslové zážitky jiných osob. Lenny se dostane do nebezpečné situace, když získá nahrávku brutální vraždy blízké známé, která odhaluje širší spiknutí sahající do vysokých kruhů. S pomocí své kamarádky, bodyguardky a řidičky limuzíny Mace (Angela Bassett), se snaží odhalit pravdu, zatímco mu na paty dupou policie i zločinci.

Režisérka Kathryn Bigelow si vytáhla komerční trumf v podobě plážové krimi Bod zlomu, ale Zvláštním dnům byl pod její taktovkou předurčený osud jejích osmdesátkových kultů včetně hororu Na prahu temnot. Temný příběh bez vydatné star-power a s prvky technothrilleru si obecenstvo předem odcizil a kritická obec tápala. Celosvětové tržby dosáhly na sedmnáct milionů dolarů, což by možná uspokojilo tvůrce Omámení a zmatení, ale produkce za 42 milionů dolarů šla do obřího mínusu. Bigelow pět let nic nenatočila, a když roku 2010 přebírala režijního Oscara za drama Smrt čeká všude, v mysli se jí mohlo rozhostit dvojité zadostiučinění.

Zvláštní dny totiž v průběhu let posílily vlastní popularitu a lidé rozpoznali jejich tematickou relevanci i vypravěčský kumšt. Také výkony Ralpha Fiennese a Bassett, nemluvě o Cameronově podpisu, přispívají ke stále výjimečnější pověsti hodnotného kultu.

Hororová sci-fi, proslule přiškrcená studiem Paramount, vypráví o záchranné misi k okrajům Sluneční soustavy, kde neznámý osud potkal posádku lodi Horizont události. Mysteriózní kultovku pozdějšího čistokrevného brakaře Paula W. S. Andersona, jenž v kinech momentálně uvádí rozkošný výplach Čarodějnice a lovec, lze pohodlně asociovat s audiovizuálním prožitkem, který by žánroví fandové nazvali „nádhernou noční můrou“.

Famózní znepokojivou estetiku, šokově vklíněné násilí a nekompromisně temné motivy tehdy málokdo ocenil a Andersonův třetí celovečerák kasovně propadl. Publikum však „nepochopený klenot“ začalo zpětně doceňovat a možná i samo jitřilo zvěsti o existujícím režisérském sestřihu, který obsahoval až třicet minut vypuštěných záběrů. Mezi nimi se měly nacházet i extrémní scény z pekla plné orgií a příšerného mrzačení, jež dle nejšťavnatějších drbů museli natáčet herci z filmů pro dospělé.

Přestože většina vystřiženého materiálu skončila v koši a nikdo se je při slábnoucím postavení VHS nenamáhal archivovat, Horizont události si i v konečné podobě uznání publika nakonec vysloužil. Lidé si film oblíbili jako nejdůstojnějšího nástupce Vetřelce a obětovali by vlastní ruku, jen aby mohli spatřit Andersonovu verzi, tehdy kompletně financovanou britskými společnostmi, v celé brutální kráse.

Paul Verhoeven nikdy nebyl z těch filmařů, kteří se poddávali konvencím a sázeli na jistotu. Když si neprosadil nákladný historický krvák o křižáckých výpravách, natočil provokativní Showgirls. Když propadly, vrhnul se na svéhlavou předělávku klasického sci-fi románu Roberta A. Henleina o pozemské válce s mimozemskými brouky. Stomilionový rozpočet padl na bláznivou satiru se sloganem „Mrtvý brouk, dobrý brouk,“ která se zásadně odchýlila od Henleinova textu, seriózně zvýrazňujícího vojenskou službu, militarismus a s ním spojenou společenskou odpovědnost a disciplínu.

Holandský režisér natočil brutální satiru nacionalismu a fašismu, kdy absurdní totalitářská propaganda žene mladé rekruty do bojů s hnusnými brouky na vzdálené planety. A to většina diváků prostě nepochopila. „Po premiéře za mnou přišlo několik lidí, kteří se nevěřícně ptali: ‚Kdy se z Verhoevena stal nácek?,‘“ vzpomínal v rozhovoru pro Kinobox herec Michael Ironside. „Jedná se o satiru, v níž nikdo nevystoupí před publikum a nepředá mu klíč, spoléhá se na inteligenci každého člověka. Což nevyhnutelně vede k tomu, že někteří dílo nepochopí. Buď si myslí, že to Paul myslí vážně, a jsou zhrozeni, v horším případě jim na tom nepřijde nic divného a s filmem souzní. Osobně nechápu, jak je možné to nepochopit. Nikdy z hlavy nedostanu scénu, v níž telepat oznámí davu, že poražená hmyzí královna cítí strach a bolest, načež následuje nadšený pokřik přítomných. Jedná se o úžasné podobenství fanatismu a dehumanizace.“

Film po celém světě vydělal obecně slušných 120 milionů dolarů, což se ale u blockbusterů rovná katastrofě. Verhoeven se po přelomu tisíciletí pakoval zpět na evropský kontinent, kde mu předtím vyčítali přehnaně americký styl. Hvězdná pěchota mezitím nabývala na významu a dnes málokdo pochybuje, že se jedná o bystrý a nekompromisní produkt filmaře, který viděl za roh a nehodlal papouškovat primitivní formule. A navíc je to skvělá, technicky dokonalá zábava.

Kvůli Matrixu, který roku 1999 inspiroval novou generaci akčních tvůrců, se přehlíží o rok mladší a tematicky podobný Smrtihlav režiséra Alexe Proyase. Existenciální sci-fi noir v kulisách temného, přeskupujícího se města přistoupil k myšlenkám o spolehlivosti každodenního života z odlišné perspektivy. Proyas se inspiroval filmy noir ze 40. let a se scenáristy Davidem S. Goyerem a Lemem Dobbsem původně tvořil příběh o detektivovi, jenž se zamotává do nepřehledné sítě konspirací a vědeckofantastických motivů. Pod tíhou nových postav a zvratů se ale scénář proměňoval na sci-fi v symbolických uzavřených kulisách, kde osamocený protagonista čelí vyspělým bytostem schopným ohýbat realitu a lidské vědomí.

Retrofuturistický design odpovídá literárním dystopickým zdrojům, designér Patrick Tatopoulos pracoval na filmu od roku 1994 a vytvořil město, které v sobě spojuje nejrůznější architektonické rysy, jimž dominují spirály a nástěnné hodiny. Studio New Line Cinema se nicméně obávalo, že publikum nepochopí snímek, který od začátku klade spoustu otazníků a odehrává se v neúprosném tempu. Proyas tudíž svolil k doplnění úvodního doprovodného komentáře, čímž vykreslil jeden ze styčných bodů s jiným slavným propadákem, sci-fi Blade Runner.

Smrtihlav v kinech celosvětově utržil pouze 27 milionů dolarů (Matrix oproti tomu skoro půl miliardy). Premiéru měl 27. února 1998 v době, kdy publikum stále popotahovalo u Titanicu. Nízké tržby stačily až na 105. nejvýdělečnější film roku a Proyase mohla těšit alespoň přízeň řady renomovaných kritiků. Nejhlasitějším fanouškem filmu se stal Roger Ebert, jenž ho jmenoval nejlepším titulem roku a zážitek ze sledování přirovnal k těm, které u něj vyvolaly oduševnělé skvosty jako Metropolis nebo 2001: Vesmírná odysea. Takový názor dnes zastává spousta oddaných fanoušků.

Jeden z nejoblíbenějších filmů své doby se pohybuje na hraně mezi kultem a široce oceňovaným dílem. Klub rváčů spadá do té hrstky intelektuálně a myšlenkově složitých snímků, které je pro lepší porozumění potřeba vidět vícekrát, a jeho ojedinělou formální náturu bylo velmi nesnadné divákům prodat. Zatímco režisér David Fincher žádal rafinovanější a méně běžné prostředky k propagaci, studio raději uvolnilo 20 milionů dolarů na plakáty, billboardy a televizní upoutávky, které lákaly především na bojové scény. Na základě mnoha testovacích projekcí se usoudilo, že film cílí hlavně na teenagery a mužské publikum, a marketing probíhal naprosto nevhodně vzhledem ke štiplavému sociálnímu a politickému přesahu dané látky.

Poselství satirického filmu se dodnes horečně diskutuje a bohužel se najde dost jednodušších interpretací, které se zastavují pouze nad glorifikací násilí. „Nejsem zodpovědný za to, jak si lidé interpretují různé věci. Jazyk se vyvíjí, symboly se vyvíjejí,“ řekl Fincher roku 2023 v rozhovoru se Stevem Rosem pro The Guardian. „Je pro mě neuvěřitelné, když lidé nechápou, že Tyler Durden je negativní postava. Nevím, jak na ně reagovat ani jak jim pomoct,“ dodal.

Klub rváčů ironicky komentuje budování toxické maskulinity přes propletené sociální struktury, čímž se dnes stává ještě hodnotnějším než v době uvedení. Projekt za 63 milionů dolarů tehdy okamžitě odcházel se smíšenými recenzemi a s kontroverzní pověstí. Jistě mu nepomohlo ani to, že moderátorku Rosie O'Donnell vůči němu přepadla po návštěvě kina taková nenávist, že ve své sledované talk show otevřeně prozradila jeho pečlivě střežené vyústění.

Obrovská bublina a kult se kolem snímku vytvořily až po vydání DVD edice, na níž Fincher osobně dohlížel a v níž zhmotnil celou svou vizi včetně vystřižených scén, bonusů, nezveřejněné propagační kampaně a storyboardů.

Každý spasitel věří, že vykonává spravedlivé boží dílo. Američtí bratři s irskými kořeny Connor a Murphy (Sean Patrick Flanerty a Norman Reedus) v záři osvícení pročišťují bostonské ulice od kriminálníků, neberou si servítky snad ještě nedůtklivěji než Mel Gibson v Odplatě a svým obětem z řad zločinců a gangsterů zakrývají násilně uzavřená víčka pencemi. V patách ovšem mají agenta FBI v podání Willema Dafoeho.

Režisér a autor scénáře Troy Duffy předtím nenatočil jediný film a inspiroval se, když v Los Angeles cestou z práce viděl, jak táhnou mrtvou ženu z bytu drogového dealera. Jeho očistný příběh s Hollywoodem rezonoval a Miramax pod vedením Harveyho Weinsteina nabídl patnáctimilionový rozpočet. S Duffym ale nebylo snadné vyjít a studio se nakonec stáhlo, projekt se zachránil jen díky nezávislé společnosti Franchise Pictures. Nakonec ale putoval jen do hrstky kin, a to i kvůli obavám předvádět natolik násilný snímek krátce po fatální střelbě na vysoké škole Columbine.

Z amerických kin tak snímek vytěžil pouze 30 tisíc dolarů, ale v zahraničí se uváděl se skvělými ohlasy a druhý dech chytil na domácích nosičích. Tarantinovský příběh s hyper-stylizovanou akcí a snadno zapamatovatelnými hláškami se stal kultovní senzací. Příjmy se dodatečně vyšplhaly až k padesáti milionům a znovuuvedení v kinech roku 2006 vedlo k výrobě pokračování Pokrevní bratři 2 (2009).

Zdroje: Kinobox, Box Office Mojo, Wikipedia, Far Out, Collider