Studna se sympaticky ponořuje do psychického teroru. Zneklidní ale jen zčásti

Úkol to pro tvůrce v čele se scenáristy Mirou Šifrou a Kristinou Májovou rozhodně nebyl snadný. Případ, jenž se stal v únoru roku 1968 ve Vonoklasech zná díky propagandistickému seriálu a ikonickému ztvárnění otce Brůny takřka každý. Dodnes je navíc smrt Stanislava a jeho ženy Marie obklopena nesrovnalostmi, měnícími se výpověďmi jejich syna a už nikdy přesně neurčíme, co přesně se v osudnou noc stalo. Nová minisérie se však za doprovodu moderního seriálového jazyka snažila najít nejen tu nejpravděpodobnější variantu, ale navíc přijít s poměrně zevrubným psychologickým podhoubím okolo ústřední trojice, v čemž si ale sami tvůrci občas trochu podkopávají nohy.

Na nové Studně je rozhodně co chválit a už na začátek můžeme konstatovat, že se jedná o jeden z nejlepších a nejvíce sebevědomých počinů, jež nám Voyo dosud nabídlo. Tereza Kopáčová (Smysl pro tumor, Metanol) opět ukazuje nejen sebejisté seriálové řemeslo, ale navíc výtečnou práci s postavami, jimiž se dokáže dostat hodně hluboko pod kůži, v čímž jí samozřejmě pomáhá také přesný scénář. Ten se pomalu a pečlivě zaměřuje na všechny tři členy ústřední rodiny, která kvůli čím dál více bobtnajícím psychickým problémům hlavy rodiny Stanislava a jeho despotickému chování propadá do izolace, samoty, vzájemné paranoie i trudných myšlenek, což sledujeme zejména očima jak čím dál výbušnějšího syna Slávka, tak stále zničenější Marie.

Kopáčová dokáže tyto tři rozdílné pohledy propojit do správně tísnivé podívané, kdy se diváci společně s postavami propadají do psychického teroru, z něhož aktéři i přes čím dál větší problémy a utrpení odmítají odejít. A tak vše pomalu a jistě směřuje k bezútěšnému konci. Seriál zvládá skvěle pracovat s oním pocitem nevyhnutelného, napjatými vztahy mezi sousedy i používáním moderního seriálového jazyka v čele s pečlivě budovanou mrazivou atmosférou. V jednotlivých scénách režie servíruje takřka psychologický horor, kdy divákovi z výlevů famózního Davida Švehlíka a převládajícího pocitu beznaděje opravdu nebude dobře. Kopáčová si navíc skvěle pohrává s žánry a dokáže hezky skákat mezi hranicemi rodinného dramatu, komorního hororu i kriminálky.

V tom jí samozřejmě kromě sebevědomého scénáře pomáhají také herci. Nejvíce pozornosti na sebe poutá zejména bravurní Švehlík, neméně potlesku si ovšem s postupujícím díly zaslouží také Filip František Červenka, jehož nekontrolované výbuchy vzteku dokáží v divákovi také vyvolat nepříjemné pocity. Johana Matoušková má v roli trpící matky z diváckého hlediska nejméně vděčnou úlohu, také ona je ovšem velmi stěžejním prvkem, což prokáže zejména v poslední epizodě. Také vedlejší role jsou tu výborně obsazené, ať už jde o sousedy v čele s Jakubem Prachařem a Alenou Dolákovou či příbuzné v podání výtečné Kristýny Ryšky a Simony Lewandowské.

I přes tvůrčí sebejistotu a řadu atmosférických scén ovšem počinu chybí větší drajv a pocit dramaticky vycizelovaného celku. Autoři sice dokážou skvěle pracovat s motivy stále většího teroru, toxickými vztahy, psychickými dopady tíživých událostí či snahou odejít, zároveň toho však příběh bohužel nenabízí tolik, aby to naplno obhájilo stopáž šesti průměrně hodinových epizod. Už v polovině má tak divák trochu pocit, že zde bylo z hlediska hlavních motivů řečeno vše důležité a v následujícím díle by seriál klidně mohl skončit. Čtvrtý a pátý díl sice patří i díky své struktuře a změně žánru mezi jasné vrcholy seriálu, závěrečná epizoda naopak doplácí na až přílišnou doslovnost a jisté významové motání se v kruzích.

Řada věcí je tu tedy pro jistotu řečena několikrát, aby motivace postav došla opravdu každému. Bez závěrečných citátů, jež mají ještě jednou shrnout hlavní myšlenky projektu, bychom se asi taky obešli. Stejně tak zamrzí, že scénář se po slibném rozpracování v průběhu téměř vykašle na figury sousedů a z hezky rozpracovaných charakterů udělá v podstatě jen postavičky občas remcající, ale většinou hlavně pokukující přes plot. Počin trpí až příliš táhlým tempem, kvůli čemuž působí příběh značně rozvlekle a v jistých epizodách až roztříštěně, což se tvůrcům naštěstí vždy daří zachránit několika silnějším momenty během epizody.

Studna se i přesto počítá do tuzemského seriálového nadprůměru, co na sebe upozorňuje svým poctivým řemeslem, plíživou atmosférou i bezchybnými výkony. Ano, odpoutání od propagandou nasáklého Zemana se podařilo na jedničku a autoři s tímto odkazem hezky pracují. Zároveň se tu ale doplácí na přepálený počet epizod, kvůli čemuž se děj občas zastaví na místě. Divák se tedy místy nemůže zbavit dojmu, že by to celé šlo natočit podobně atmosféricky buď za poloviční počet epizod, či na ploše celovečerního filmu. Výsledek by byl asi ještě o něco sevřenější a znepokojivější.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých seriálů poslední dekády. A nezapomeňte u nás Studnu také ohodnotit.